Meditace Tomáše Nováka při půlnoční bohoslužbě

Meditace Tomáše Nováka z půlnoční bohoslužby v kostele sv. Václava na Zderaze 24.12.2024 (Izajáš 9, 1.5-6 (2.6-7).

„Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo…; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“
Světlo na konci tunelu, světlo naděje, jiskřička… co jiskřička… velké světlo, spíše oslňující výbuch světla, světla, které není zlé, světla, které proniká tmu, vyhání temnost a moci temnoty, zahání chmury a naše hrůzy.
Je to světlo, které zahání i ty nejhlubší strachy, které můžeme mít, a o kterých neradi mluvíme.
Všichni se něčeho bojíme, máme to rozdělené, někdo má klaustrofobii jiný se bojí na širém náměstí, jiný se bojí výšky…, ale také máme všichni společný strach z naší konečnosti, strach ze smrti, strach z nicoty.
Světlo zahání strach, jako když rozsvítíme na půdě, kde jsme slyšeli strašidelný šramot… a světlo většinou odhalí něco nevinného, jako zatoulanou kočku.
Ovšem světlo nedává jen klid … světlo je i strašidelné, nahání hrůzu těm, kdo pod rouškou temnoty dělají něco špatného. Světlo je odhaluje. Tak je světlo také tím, co odhaluje pravdu a nespravedlnost, a tak je atributem soudu. Světlo je symbolem pravdy.
Světlo je i symbolem dobré orientace, a tak i životní orientace, je opakem chaosu tmy, kdy nevíme kam jít, kam plout, kdy už ani nevíme, odkud jsme přišli a kam směřujeme. Dobré nebo aspoň slabé světlo je třeba, abychom šli smysluplným směrem. Odtud je také symbol majáku jako věže, která nás orientuje.
Nejzákladnějším symbolem Boha je Slunce, které vychází a zachází, světlo, které je životadárné, protože, kam nejde světlo, tam podle tradičních představ není život. Bůh je symbolizován zlatým koutoučem… a proto tento kotouč také vidíme na starých sochách, coby svatozář, je to znamení božskosti, které se nejprve malovalo jen u Krista samého.
Světlo, které zazáří, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, může být Boží světlo, Slunce, které protrhne mraky.
Ale může to být také ono Světlo ze Světla, o kterém mluví naše vyznání víry.
Světlo ze světla – tak mluvíme o Kristu, světlo, které vyšlo z Božského světla, aby bylo zde, mezi námi, tedy obrazně řečeno, zde pod mraky, kam světlo Slunce proniká jen slabě.
Kristus je tím světlem, a tak není divu, že jeho předzvěstí je hvězda, nová hvězda na obloze. Hvězda, o které někdy hovoříme jako o kometě.
Připomínáme si ji hvězdou, kterou o vánocích věšíme, aby svítila v oknech našich domů nebo nad postavenými Betlémskými jesličkami nebo někdy na špici vánočního stromečku.
Toto světlo je zvěstí záchrany lidstva – v náboženské řeči říkáme starobylým slovem ‚spásy lidstva‘. Spásy, po které všichni toužíme, spásy od zla, od hříchu, od smrti.
Toto světlo je také hřejivým světlem, protože zlo má v sobě cosi studeného a dobro cosi teplého. Tak jako smrt je studená a život teplý.
Právě v zimě potřebujeme vidět teplé plápolavé světlo svíček.
A vánoce slavíme právě v době kdy je zima… ale den se již bude nenápadně prodlužovat, a tento efekt v sobě skrývá naději, ano ještě bude zima, asi i velká zima, ale Slunce a jeho teplo už se navrací, byť to necítíme a budeme ještě muset drkotat zubama.
V Bohu jako tvůrci života vidíme teplou mateřskou a otcovskou náruč, nikoli studenou, odtažitou, nezaujatou. Je otevřená, tak jako byla otevřená v příběhu o otci a marnotratném synu.
Ať Světlo vám svítí na cestu, ať Světlo vám otvírá oči pro pravdu, ať Světlo ze kterého život vzešel, vás zahřívá i tam, kde smutno a chladno. Ať neztrácíte naději, žádná noc není úplně temná.