Týden modliteb za jednotu křesťanů - Lukáš 10,25-37
Bratři a sestry,
církve z Burkiny Faso vybraly tento velmi užívaný text, neboť svobody konat milosrdenství bez hranic je všude stále málo, zatímco zkostnatělost a nepřátelství stále překáží životu.
Ježíšův důraz, že poslušnost Pravdy nelze oddělit od milosrdenství vůči lidem, nabývá zde, v jedné z nejchudších zemí světa plné nejrůznějších přehrad, ještě větší váhy.
Pán Ježíš o 4 verše výše říká: Velebím Tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před učenými a rozumnými a zjevil jsi je nedospělcům. Hned nato můžeme sledovat učeného a rozumného zákoníka, jak Ježíše zkouší z pozice vlastníka pravdy. Pro něho je Ježíš diletant, jehož pravověrnost musí prověřit, kdežto pro duchovní nedospělce v učednickém kruhu je dárce nového života, jemuž budou s radostí dělat heroldy. A proto nedospělí učedníci vidí spásu, kdežto on ne. Obdobně vyzní i podobenství, jež Pán Ježíš onomu znalci Písem předkládá. I zde je bližním duchovní nedospělec, jehož víra je propletená s pověrou, ale duch dost svobodný, aby jím mohlo pohnout milosrdenství a ukázat mu nouzi neznámého poutníka jako Boží výzvu. Zatímco ti, kdo jsou vyvoleni k bohoslužbě a mají za-žitou představu o Bohu i o svém prospívání Izraeli, přecení váhu stavovských předpisů a nepoznají, že právě zde, mimo chrám, mají příležitost ke službě Bohu.
Když se onen zkoušející zákoník ptá, co má činit, aby měl podíl na věčném životě, nechá ho Pán Ježíš odpovědět z Tóry a schválí, když ocituje přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Proč? Předně mu chce ukázat, že On nepřišel Zákon rušit, ale naplnit. A dále ví, že v milování Boha je to další už obsaženo. Neboť kdo miluje Boha, rozpozná Jeho Slovo a přijímá je jak v liteře Písem, tak v Ježíšově zvěsti. Kdo miluje Boha, ten ví, že On vyvolil nás, a ne naopak, a vztah lásky s Bohem chápe jako nezasloužený dar. Kdo miluje Boha, nedělá nic, co by jeho Boha zranilo a co by poškodilo kterékoli Jeho stvoření. Kdo miluje Boha, umí kvůli Bohu přijmout i lidi, neboť si je jist, že jeho Bůh mu dává dost místa na slunci a spojil jej s druhými. Milování bližních však Bůh zdůrazňuje v Zákoně proto, že my zbožní na lidi nejsnáze zapomeneme. Bůh je k nám dobrý, kdežto lidé nás štvou svými chybami. Nebo zapomínáme na Boží lásku k ostatním, abychom se sami cítili vyvolenější. Kdo však opravdu miluje Boha, umí dát i druhým totéž co sobě. Vždy ovšem platí, že my milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. A navíc platí, že nedokážeme milovat ze své síly, nýbrž jen mocí Ducha Božího, takže život věčný není mzda za náš výkon; Bůh nám z milosti připočítává k dobru svůj výkon. To Ježíšův diskusní partner nepochopil. On se chtěl sám ospravedlnit, což může znamenat, že chtěl vyhrát stůj co stůj, ale i to, že si chtěl podíl na věčném životě mermomocí sám odpracovat. Když zkouší přehrát míček zpět na Ježíšovu stranu, ukáže přesně na naše slabé místo. Ptá se: A kdo je můj bližní? Pověz, je to ten, kdo pochází z Jákoba, jak říkají sádokovci, nebo jen ten, kdo věří stejně jako já, jak tvrdí farizeové? Když už mám milovat také lidi, abych dědičně obdržel věčný život, tak mi řekni, které! Koho nám Pán dal jako bližního, abychom ho milovali? A vůči komu se musí dodržovat ostrý odstup? Takové omezování lásky je vytrvalý blud a zbožní mu propadají stejně v synagoze jako v církvích; nechápou, že Hospodin miluje jako maminka, tedy své hodné i nehodné děti. Společenství, jež ten blud ovládne, se stane uzavřeným ghettem vyvolenců, jež ani nedělá misii, protože si zastřelo Boží lásku k těm, kdo jsou vně. Pán Ježíš ovšem jednal a jedná jako Syn Boha, který hledá a zachraňuje všecky zbloudilé, ať už bloudí v labyrintu svévole či v labyrintu pýchy a samospravedlnosti. A těm druhým slouží k návratu podo-benstvím o přepadeném a třech kolemjdoucích.
Z Jeruzaléma do Jericha se sestupuje: jak z hor do nížiny, tak z města svatého do města prokletého, z výšin poutní vzájemnosti do světa nechráněného před hříšným sobectvím. Pocestný ten duchovní sestup drasticky pocítil. Ale posluchač mu nemá říci: „Dobře ti tak, proč jsi tam lezl!“ Po té cestě totiž musel jet jak kupec obchodující s Východem, tak i poutník, který se nechtěl vracet do Galileje přes „nečisté“ Samařsko. Posluchač příběhu si má všimnout, že na cestě od svátečního ke všednímu upadl pocestný do ohrožení života, z něhož mohl vyváznout jen skrze jednání ostatních.
Místem procházejí 2 elitní členové židovstva, kněz a levita. Z originálu lze vyčíst, že raněného minuli v protisměru, ale také „sestupovali“. Pán tak vypovídá předem o kvalitě cesty těch dvou. Vůči pocestnému, nejspíš též Izraelci, se nezachovali jako bratři. Proč? Byli snad srdcem jinde než u Hospodina? Je to rozšířený výklad, ale mylný. Oni od mala slýchali, že jsou vyvoleni, aby sloužili Bohu právě obětmi, modlitbami a strážnou službou Slova a že v jejich životě není nic přednějšího. Slýchali, že právě tak nejvíc prospějí svému lidu, a proto si musí pečlivě střežit svou kultickou čistotu. A oni se rádi podřizovali přísným omezením svého stavu, včetně zákazu dotýkat se mrtvých, raněných a nemocných, pokud nejde o nejbližší příbuzné. Věřili, že právě tak činí Boží vůli a projevují vděčnost za milost vyvolení k duchovní službě. To mělo i vedlejší efekt – kněžstvo Izraele bylo odcizeno ostatnímu lidu ještě víc, než křesťanské. Ti dva viděli svou úlohu v Božím plánu takto jednou provždy danou, a proto nenašli v sobě dost svobody, aby se chopili nové výzvy k osvědčení lásky k Bohu a člověku, již vytvářel sám život. Když uviděli raněného, který není z jejich nejbližších, řekli si, že to je práce pro jiné. Vůbec je nenapadlo, že jejich postoj neod-povídá Boží vůli. Ale Bůh Otec Ježíše Krista si nepřeje, abychom pro lásku k Němu a k Jeho lidu neviděli nouzi konkrétního údu to-hoto lidu. On není Bůh, který musí mít své, byť i svět měl zahynout, On nám naopak staví do cesty hynoucí, abychom skrze ně odevzdávali Jemu, což Jeho jest; abychom pochopili Jeho výzvu a sdíleli Jeho lásku konkrétní spoluprací na záchraně životů, ať už obnáší kázání nebo službu tělesnému zdraví. Přepadený nepotřeboval zrovna nejvíc oběti a modlitby, ale první pomoc, a tu od těch dvou nedostal. Podle něho šli kolem dva cizí lidé. Rozumějte: nechci zlehčit to, že církev koná bohoslužby, že má ordinované služebníky/ice, kteří studují Písma s plným nasazením, slouží evangeliem, svátostmi a jsou do této služby zamilováni, neboť ji přijali od svého Pána. Tak to má být, jelikož ve zvěstování evangelia je církev nezastupitelná. A prostí křesťané nutně potřebují ty, kdo je sytí a vybavují do služby, kdo mohou vést hledající a pastýřsky zasahovat v těžkostech. Ale současně by církev měla dbát o to, aby se vším tím bohatstvím nebyla někde zavřená. Aby si neříkala, že to či ono není v její kompetenci a že tu jsou důležitější věci. Duchovní i laici by neměli opouštět svou obvyklou službu, ale měli by být Pánu k dispozici, když nás přepadne s něčím novým, co nesnese odkladu. Nechat se pohnout k činu Jeho milosrdenstvím. I kdyby ta nová záležitost vyrušila duchovní při přípravě kázání, a ti by ji pak museli zvládnout přes noc, jako se to kdysi stalo mně. Když se dáme vyrušit, Pán dvojnásob požehná naší staré i nové službě. Když v 90. letech vznikala Diakonie, Naděje, Charita a ADRA, tak rozhodně ne proto, že by církve byly znuděny běžným děním ve sborech a farnostech, ani ne pro skrytý nábor. Když nám nikdo nebránil, řekli jsme si: „Kdo, když ne my kristovci, předvede teď této společnosti, že pečovat o potřebné jde jinak než v odlidštěných ústavech, s úctou k lidské důstojnosti?“ Tyto služby v počátcích trpěly neumělostí a nedostatkem, ale vycházely z poznání, že utrpení lidí kolem nás je výzva našeho Pána, v níž máme osvědčit svou lásku a vděčnost bez postranních myšlenek na úspěch. Také přitakaly slovům Williama Bootha, 1. generála Armády spásy: Nemůžeme lidem zahřát srdce Boží láskou, když je při tom budou zábst nohy. Zahřívaly tedy ty nohy, odpovídaly na základní potřeby, ale též ukazovaly svým klientům Boží lásku, ať byli věřící nebo ne. Někdy to vzbudilo duchovní zá-jem, jindy ne. Ale Pán se k těmto službám zná. Po 30 letech tu jsou, stále širší, profesionálnější, akceschopnější, adresnější a respektova-nější. Ale je tu i velký prostor pro angažmá dobrovolníků. Abychom byli požehnanou církví, jež předává Boží lásku lidem, nemusíme se všichni celý život profesionálně obírat potřebnými. I Samařan druhý den zaplatil raněnému péči a jel za svým obchodem. Jde o to, být při každém setkání připraveni stát se bližními, vyplnit okamžitou potřebu našeho protějšku. Není hanba předat náročnější a delší služby diakonickým odborníkům, pokud je ochotně podporujeme.
Teď podrobněji o Samařanovi. Jaká ironie, že poutník, který se úzkostlivě vyhnul Samařsku, dostává to nejhorší z domova, ale ze Samařska život zachraňující službu! To muselo prvního posluchače podobenství pěkně rozčílit. Samařané byli v očích Židů zlořečení bludaři, kteří míchají víru v Hospodina s modlami. Nikdo ze Samařanů necestoval Judskem pro radost. Každý Žid si počítal za zásluhu, že jim neposlouží, ale znepříjemní život. Bylo nasnadě projet co nejrychleji a do ničeho se neplést. Avšak Samařan z podobenství v rozhodující chvíli zapomněl, že je v nepřátelské cizině. Ve škarpě neviděl nepřítele, ale ohroženého člověka, ohrožený Boží obraz, neboť s ním nehýbala zášť, nýbrž soucit, milosrdenství. A to také vtělil do potřebných skutků pomoci. Soucit Boží může pohnout každým, kdo nemá všecko nalinkované jednou provždy, bez ohledu na kvalitu jeho teologie. Když budeme mít i my v srdci Boží soucit, Boží milosrdenství, pak nebudeme rozlišovat mezi přátelskou domovinou a nepřátelskou cizinou, ale budeme se chovat všude jako doma, kde máme odpovědnost, kde obecné blaho záleží i na naší službě, kde každá bolest je i naší bolestí. Našemu Bohu patří celý vesmír, a proto náš domov nekončí na hranicích ČR či EU. Našemu Otci patří všichni lidé, a proto nikdo není skutečně cizí, ba ani ten ne, kdo nás nenávidí z náboženských důvodů. Mějme radost, že se toto smýšlení prosazuje aspoň někdy. Např. při pomoci obětem katastrof ve světě: Peníze se sejdou a nikdo už neřeší vztah postižené země k Čechům a křesťanům. Nebo při povodních, pandemii, tornádu, či nejnověji při pomoci Ukrajincům. To Pražáci, Brňáci i Ostraváci, Češi i Moraváci táhnou za jeden provaz a solidaritu projeví s obdivuhodnou tvořivostí a vynalézavostí. Na tom pokroku se podílejí nejen církevní služby, ale i nestranné humanitární organizace: Červený kříž a půlměsíc, Lékaři bez hranic, Člověk v tísni aj.. I ty po vzoru milosrdného Samařana učí vidět v trpícím předně člověka, a ne příslušníka jedné ze znesvářených stran. Na velkých akcích se dnes vše pečlivě eviduje, ale při běžné samaritánské službě dobrodinci většinou zůstávají neznámí. Proto odbourává nepřátelství nepřímo. Člověk, který ví, že mu bylo poslouženo, se též začne učit být bližním. Člověk, který se dá pohnout Božím milosrdenstvím bez hranic ke službě, zjistí, jak je zpřítomňování Boží lásky bez hranic požehnané, a pokračuje v něm. To je pravá vyslanecká služba a ti, kdo s ní srostli, pak září Božím světlem a pokojem. Amen
Přihlásit RSS Feed
