Lk 4,14-21
Perikopa o Ježíšově prvním veřejném vystoupení navazuje na odmítnutí ďáblova programu, do nějž chtěl Ježíš zapojit na poušti. Ježíš ďáblova slova odmítá. Odmítá jej brát vážně, odmítá se mu klanět, odmítá přistoupit na ďáblovy návrhy, tj. použít sílu svých slov, testovat aktivitu andělů, mít slávu a moc, pokoušet Boha. Ježíš však neodmítá brát vážně Pána Boha a všechno, co říká, neodmítá pomoc chudým chlebem.
Z naší perikopy vidíme, že Ježíš zná svůj úkol a proto nebude plnit úkoly, které mu dává ďábel. Konfrontace s ďáblem ukazuje, že Ježíš není ďáblem řízen. A Lukáš k tomu dodává, že Ježíš je řízen Duchem (4,14). Ježíš do veřejného prostoru vstupuje jako učitel. My od Lukáše víme, že to není poprvé (viz 2,46-47). Lukáš sděluje, že je to „v moci Ducha“ a apoštol Pavel v 1 K 1,28 učitelem člověka ustanovuje Bůh. Ježíš se tedy nejprve představuje jako služebník, který učí. Způsob, jakým to dělá, jak slouží popisuje Lukáš na jednom konkrétním příkladě. Ježíš slouží tím, že v synagoze čte druhým. Ježíš byl vychován k tomu, aby v sobotu chodil do synagogy a tam se účastnil bohoslužby. Měl zvyk sloužit Bohu tím, že sloužil lidem. Ježíš nechodí do synagogy zúčastnit se společenského setkání s kulturním programem. Nechodí tam proto, aby nasál a odnesl si co nejvíce dojmů, zážitků, povzbuzení. Nechodí tam přijímat, ale dávat – učit, předčítat. Předčítání Bible při bohoslužbě bylo tenkrát náplní bohoslužby. Číst při bohoslužbě ovšem nemohl každý, kdo číst uměl. Ten, kdo čte druhým, vstupuje do vnitřního světa svých posluchačů. A při tom nejde o pouhé zvuky, o slova. On přináší něco, s čím souzní, za co ručí, co je kryto jeho vlastní zkušeností. Jen tak bude čtené slovo autentické a důvěryhodné. Jen tak posluchači tato slova do sebe vpustí a budou schopni jim podlehnout. Zmínka o tom, že Ježíš v synagoze četl (4,16), rezonuje s tím, jak Ezdráš četl celému shromáždění Tóru (Nh 8,2-3.8). A v obou případech posluchači dobře rozuměli a četba Božího slova na ně měla obrovský vliv (4,20-22; Nh 8,8.9b.12) 1 . Podle dnešních zvyklostí, které ovšem vznikaly již daleko před Ježíšovým vystoupením, je Iz 61 haftarou k sidře, která se jmenuje nic-cabím. Iz 61 je doplňující čtení z proroků k textu 5 Moj 29,9-30,20. V synagoze se tedy četl závěr Pentateuchu a to znamená, že bohoslužba, kterou Lukáš popisuje a při níž Ježíš čte, se odehrála těsně před Novým rokem, protože po Novém roce, o svátku sukót se Pentateuch dočítá a začíná se číst znovu. Nový rok (září – říjen) představuje avízo na předěl věků. Slaví se proto, aby si Boží lid uvědomil, že žije ve starém věku, který brzy skončí a před sebou má nový věk, který brzy začne. Neslaví se proto, aby se po starém věku tesknilo, nýbrž abychom obrátili pozornost k tomu, co od Pána Boha přichází, abychom s tím počítali. Lukáš tedy uvádí, že Ježíš začíná své veřejné působení právě na Nový rok, abychom pochopili, že Ježíšem začíná nový věk. Tam, kde Ježíš začne působit, kde mu lidé (při bohoslužbách) naslouchají, tam v životech lidí začíná nový věk. Podle čeho se nový věk pozná, o tom Ježíš právě čte z Iz 61,1-2. Ale zjevně to v jeho ústech není pouhá informace. Ježíš Izajáše čte jako svůj program. On nemluví o textu, ale textem o sobě. On k nim mluví zevnitř, ze světa textu a tím jeho platnost potvrzuje a dosvědčuje. Vykládá čtený text tím, že jej žije. Ručí za to, že to, co jeho posluchači slyší, je pravda. K tomu pak již není co říci a Ježíš proto nemluví. Jeho první veřejné kázání je beze slov. Teprve tehdy, když jsou posluchači z Ježíšova ticha zmateni, pronese jednu jedinou větu, kterou je ujistí, že to, co právě slyšeli, se začíná dít. Jak ale máme my dnes celému dění rozumět? Jak máme Ježíšova slova, tj. Hospodinův výrok z Iz 61,1-2 slyšet? Ne tak, že bychom si začali hrát na Ježíše. Máme Ježíšovi důvěřovat, že to začal realizovat a jako náš vzkříšený Pán to uskutečňuje. Všechny tři texty (Lk 4; Nh 8; 1 K 12) spojuje dohromady společenství Božího lidu, jemuž někdo slouží a tím plní úkol, který od Boha dostal. My tedy počítáme, že i dnes nese chudým radostnou zvěst, vyhlašuje zajatcům propuštění, slepým vrací zrak, propouští zdeptané na svobodu a vyhlašuje léto Hospodinovy milosti. On to dělá i dnes všude tam, kde jej bereme vážně, kde mu nasloucháme a důvěřujeme. A dělá to nejen fyzicky, ale i duchovně. My to od něj očekáváme, ale z jeho prvního kázání vyplývá, že mu za to již můžeme také děkovat.
doc . Mgr. Jiří Beneš ThD
Přihlásit RSS Feed
