Kostel sv. Václava na Zderaze 26. listopadu 2023 – Základ kázání: Zj 21 (Další liturgická čtení: Ez 47,1-14 a J 6,14-15)
• A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.
• A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.
• A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,
• a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."
• Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá."
• A dodal: "Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.
• Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem.
• Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.
• A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních pohrom, a řekl mi: "Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu."
• Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha,
• zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál.
• Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele.
• Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ.
• A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.
• Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby.
• Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné.
• Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl.
• Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál.
• Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd,
• pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst.
• A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu.
• Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.
• To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.
• Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu.
• Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude.
• V něm se shromáždí sláva i čest národů.
• A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. (Zj 21)
Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, připomíná to dětskou hru, co se dočítáme skoro na konci poslední z biblických knih, knihy Apokalypsy Janovy. Vizualizuje se tu nadpozemsky, pohádkově krásné město, takové město, jaké v našem světě není k vidění a jehož dokonalost přesahuje všechnu běžnou představivost. Tím městem je Nový Jeruzalém, metafora konce dějin, nebeské dokonalosti a života věčného v Bohu.
Podobný hravý aspekt, do kterého se ale promítají určité hlubší souvislosti a ideály, známe z pohádky zapsané bratry Grimmy na začátku devatenáctého století během jejich putování po německém venkově, totiž z Perníkové chaloupky. Dvě děti zabloudilé v nočním lese, doma žijící zjevně v chudobě a v nikterak podporujícím prostředí, objeví nevídaný objekt: „Uprostřed paseky stála podivná chaloupka: zdi měla cukrové, dveře z marcipánu, střechu z perníku a komín z cukrkandlu. Vedl k ní chodníček z cukrových špalíčků. U čokoládového holubníku seděli cukroví holoubci. Celá chaloupka voněla vábněji než deset cukrářských krámů...“ (verze Fr. Hrubína, in: Špalíček veršů a pohádek). Nejedná se tu o město ideálů, pouze o jedno osamocené stavení ideálů: běží tu samozřejmě o to, že jak ony pohádkové děti, Mařenka s Jeníčkem, tak i vypravěči a posluchači pohádky bývali dost nuzní, žili v bídě, jedli málo a špatně, a právě z jejich hladu vznikl tento hravý ideál, chalupa postavená z nevídaných sladkostí. Když je pro vás výhrou kůrka chleba a trocha zelí, hrajete si se svou bídou vyprávěními o domečku z cukrkandlu a marcipánu. Do jisté míry se tím své bídě i smějete.
Vize svatého města Nového Jeruzaléma, jak je zapsaná v biblickém Zjevení Janově (Apokalypse), si v podobném stylu hraje se smyslovou nádherou sídla, zde ovšem velikého města, metropole. Zároveň však vězí za touto fantazií ještě mnohé bohoslovecky závažné významy. Autor Apokalypsy Janovy tu důmyslně rozvíjí starozákonní motivy mesiášského Božího věku na konci dějin, známé z proroctví Izajášova, Ezechielova a Danielova. Nebeský Jeruzalém se nestaví na nějakém staveništi, kde se musí předlouho namáhat držkatí zedníci se svými zednickými lžícemi, v rámusu, mezi hromadami písku, cihel, bláta. Nebeský Jeruzalém vznikne tak, že sestupuje z nebe; spojuje nebeské a pozemské. Je to Jeruzalém zároveň nebeský a zároveň pozemský. Bariéry mezi světem věčným a světem tímto padly, Jeruzalém nový se zpřítomňuje jak v božské dokonalosti, tak i v největší možné pozemské kráse a konkrétnosti; nový Jeruzalém sestupuje od Boha z nebe, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha (Zj 21,2). Najednou je tu, Božím jednáním. Viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo, řekne o tom vizionář Jan (21,1). Je to nový Jeruzalém jakožto metropole úplně jiného světa, než jaký byl dosud, nového světa, hlavní město Boží věčné říše. Moře už vůbec není, Bůh ho zrušil. Moře starověk chápal samozřejmě jako problematický a nepřátelský živel, který civilizaci vůbec k ničemu není, přináší akorát námahu, starosti a také vodu, která se nedá pít. K překonání vzdáleností je třeba lodí, které čelí mnoha těžkostem a ztroskotávají za bouří. Ruší se nejen moře, ale i všechna pozemskost: potíže, které máme se silami přírody, s namáhavým získáváním obživy, se zdravím, nemocemi a smrtelností, všechna bolest pozemského způsobu života se rovněž ruší a rozpouští se: v nebeském Jeruzalémě se žije věčně, šťastně, bez námahy, bez lopoty, bez válek, bez pozemských konfliktů, bez hříchu a hříšnosti. Těm, kdo tu smí žít, v tomto věčném Jeruzalémě, Bůh setře každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (21,4)
Ti, kteří sní o chaloupce z perníku a podobných šmakulád, si podobnou vidinu malují zpravidla proto, že sami bydlí podvyživení v chatrči s roztrhanou doškovou střechou. V době, kdy vzniká a je ranou církví čteno toto Zjevení Janovo, zůstává v živé paměti Židů i křesťanů vycházejících ze židovství ještě dobytí a úplné zničení Jeruzaléma až do základů římskými vojsky. V roce 66 vypuklo v Jeruzalémě povstání proti římské okupaci a tato ozbrojená revolta zachvátila potom celé Judsko. Římané likvidovali povstání ztuha a několik let, a když se jim podařilo nad vzbouřenci zvítězit, úděsným způsobem obyvatelstvo masakrovali trestnými výpravami, popravami ukřižováním a hromadným prodáváním celých komunit do otroctví. Z Jeruzaléma se stala hromada sutin a přestože se postupně, i v době vzniku Apokalypsy Janovy, začínal Jeruzalém z katastrofy vzpamatovávat a vyrůstalo tu nové osídlení, jeruzalémský chrám nikdy obnoven už být nemohl, zbyla z něho jenom známá Zeď nářků. I do poetického líčení nebeského Nového Jeruzaléma z novozákonního Zjevení Janova tedy pronikla inspirace vyhlazením Jeruzaléma několik desetiletí předtím, které tolik traumatizovalo křesťany několika generací, nemluvě o Židech.
Nový Jeruzalém představuje především město, kde v jedinečné symbióze žijí Bůh a jeho věrný lid. Vnějšková nádhera tohoto svatého města vyjevuje nádheru Boží majestátu. Že jsou hradby města postavené z ryzího zlata, jaspisu, safíru, chalcedonu, smaragdu, topasu... a brány města z perel (Zj 21,18-21), to ovšem symbolizuje hojnost budoucího věku: žádné hmotné bohatství není bohatší než bohatství budoucího věku Nového Jeruzaléma. V Novém Božím Jeruzalému nikdo nezná hlad, chudobu a nedostatek. Ještě důležitější je tu vidina konce vší pozemské bolesti a všeho utrpení. Bůh stvořil nové nebe a novou zemi, předchozí příroda již není – ruší se. Nebudou tady v nehynoucí Boží věčnosti a přítomnosti mít místo žádná omezení ani úskoky přírody, nenastane zde střídání noci a dne (21,23), ale všeobecná a nepřestávající radost. Vše bude zalévat svým světlem nikoli slunce nebo aspoň měsíc, ale nad všechna slunce jasnější světlo živé slávy Boží (21,23; 25). Smrt nebude, jak jsme slyšeli, nářek nebude, ani žal. Bůh sám setře každou slzu z očí, usmíří tedy a nahradí všechna utrpení věku časného a pozemského. Setkávají se v moci a slávě Božího města Jeruzaléma nebeského všemožné oběti válek, různí trpící, umučení, zemřelé děti, obnovují se přervané vztahy, vazby, ruší se odloučení a stesk. Bůh zde ruší a integruje do své věčnosti všemožné dějinné rány, společenské rozpory, které se zdály po staletí bezvýchodné – například rozptýlení židovstva. V Janově vidině se zpřítomňuje sjednocení dvanácti kmenů izraelských: ve městě se nachází dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. (Zj 21,12-13) Králové a pozemští vládci se ruší rovněž – mizí zde veškeré pozemské vládnutí, všechna mocenská hierarchie, jakékoli dělení společnosti na ovládající a ovládané: národy budou žít ve světle slávy Boha a také Božího Beránka Ježíše Krista; králové světa mu odevzdají svou slávu. (21,24). Žádné zlo nemůže proniknout do svatého Nového Jeruzaléma: Nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. (21,27)
Co považuji snad za nejvíce hodné zamyšlení z celého proroctví Nového Jeruzaléma, je nepřítomnost chrámu v tomto svatém městě. Přestože byl chrám pro starověké Židy tak enormně důležitý, znamenal pro ně srdce jejich duchovního, ale i státního života a zánik chrámu je tolik bolel, zjišťujeme, že ani ve svatém Novém Jeruzalémě se s ním nepočítá. Není obnoven, není totiž vůbec zapotřebí: Chrám jsem v něm (v tomto nebeském Jeruzalému) nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek (21,22). Pozoruhodné tedy! Nejenom že se ruší králování pozemských králů a panování pozemských států a všechny pozemské moci a poměry a legislativy. Ruší se chrám, ruší se kněžský aparát, ruší se bohoslužby, ruší se všechen církevní provoz. Toto vše chápe totiž Kniha Zjevení Janova jako provizorní záležitosti našeho času, vhodné jenom k tomu, aby pro tento pozemský svět ukazovala vzdáleného Boha, hovořila o jeho příslibech. Církev a kněžstvo odkazuje k něčemu budoucímu, nyní zatím ještě nepřítomnému. V říši Boží nebeské věčnosti, symbolizované Janovým proroctvím nového města Jeruzaléma sestoupivšího z nebe, ale bude Bůh tak moc, tak intenzivně s námi a vedle nás, že chrám by tu byl zcela nadbytečným. Není třeba se chodit na něco ptát nebo něco sdílet s kněžími a s církví, když se na všechno můžete zeptat tváří v tvář samotného Pána Boha a všechno sdílet s Ním.
Janova vize blaženého nebeského Nového Jeruzaléma staví na motivech převzatých ze starozákonních proroků. I tam se objevuje přenádherný nový Jeruzalém na konci věků, i tam si spolu hrají a mazlí se spolu lev s kůzletem jakožto výraz věčného míru a pokoje v celém veškerenstvu. Zároveň pak stojí Janův obraz Nového Jeruzaléma u kořene všech možných moderních vizualizací ráje, leckdy vizualizací značně rizikových, které se staly součástí radikálně osvícenské a ultralevicové utopie. I komunistická legendární „beztřídní společnost“ se zrušením peněz i vší práce, beztřídní společnost, která zároveň dospěla k nevídané míře vědeckého ovládnutí přírody, s pradávnými obrazy Zjevení Janova do nějaké míry souvisí. Zde, u Marxe a zejména Lenina a jeho následovníků, se však jedná o úpadkovější variaci na Janovo proroctví. Povšimněme si, že na rozdíl od těchto divokých osvícenských a moderních vizí nemůže být v Janově apokalypse příchod věčné blaženosti jakkoli ovlivňován, jakkoli manažován lidmi a lidskými aparáty: Nový Jeruzalém sestupuje v Janově Zjevení z nebe, od Boha, pouhým Božím skutkem, Božím činem, „pod Boží taktovkou“. Ani nápad, že by snad ráj mohly uskutečnit lidstvo, nebo snad odhodlaná, semknutá a všeho schopná část lidstva – jakási Strana, která zároveň při uskutečňování svého ideálu nelituje obětí, používá násilné, policejní a justiční prostředky vyšponované do nevídaného revolučního teroru.
Amen.
ThDr. Marek Feigl
Přihlásit RSS Feed
